Zjevení v Garabandalu
Zjevení do ledna 1963
Po prvním zjevení následovalo mnoho dalších. Během let 1961 a 1962 se Panna Maria zjevovala každý týden několikrát. Místem zjevení byla nejčastěji malá čtvercová plocha (nazývaná Cuadro /čti:kuadro/) u kamenité cesty stoupající vzhůru od vesnice k návrší se skupinou borovic. Později se zjevení uskutečňovala převážně na tomto návrší (na místě zvaném Borovice).
Pohled na Garabandal, vlevo Cuadro
Panna Maria se nezjevila všem čtyřem děvčatům vždy současně. Někdy měla zjevení jen jedna, jindy dvě nebo tři. Také to nebylo vždy ve stejnou dobu. Panna Maria se mnohokrát zjevila v noci nebo brzy ráno. Děvčata však přesto vstávala následující den stejně jako obvykle a pracovala na poli, nosila trávu a dříví nebo se starala o dobytek a ovce bez jakékoli známky únavy.
Vždy před zjevením pocítila děvčata v duchu (beze slov) jakési volání, které se opakovalo vždy třikrát, v určitém časovém odstupu.
Hned následující den po svém prvním zjevení, tj. v pondělí 3. července 1961, Panna Maria opět přišla, ve stejnou podvečerní dobu jako minulý den. Conchita v Deníku píše:
„Když jsme přišly do Cuadra, Panna Maria se nám zjevila s malým Ježíškem. Andělé nebyli přítomni. … Panna Maria byla velice usměvavá, maličký Ježíš také. Napřed jsme se zeptaly, kde je svatý Michael a ten druhý anděl. Ona se nad tím usmívala ještě víc. Laici i kněží, kteří tam byli, nám podávali předměty, abychom je nechaly Pannou Marií políbit. Ona je všechny políbila. Říkala nám hodně věcí, ale nedovolila nám o tom mluvit.“
V Conchitině Deníku dále čteme, co se událo v úterý 4. července:
„V sedm hodin večer se věřící modlili ve farním kostele růženec a my jsme pocítily volání. Kostel byl nabitý lidmi. U hlavního oltáře bylo asi dvanáct kněží. Fotografové brali záběry. Na konci růžence jsme pocítily druhé volání. Rozeběhly jsme se do Cuadra. Lidé utíkali za námi. Mari-Cruz a já jsme se zastavily ve vytržení o něco výš než Loli a Jacinta: my dvě v Cuadru a ony mimo něj. Lidé potom říkali, že přes takový běh jsme nebyly udýchané. Přitom oni se zpotili a doběhli všichni zchváceni. Jim to přišlo divné, ale nám to připadalo, jako by nás Panna Maria nesla. … Panna Maria se usmívala jako předešle. … Řekla nám: 'Sdělím vám teď poselství, a vy je budete veřejně opakovat 18. října.' “ Panna Maria pak toto své první poselství, určené ke zveřejnění ve stanovený čas, sdělila. A v několika dalších zjeveních je potom postupně dále vysvětlovala, jak to děvčata řekla místnímu faráři Donu Valentinovi.
V červenci se děvčatům kromě Panny Marie opět ukázal také archanděl Michael a objevily se další mimořádné jevy (viz Nové úkazy a Zázraky se Sv. hostií).
V téže době započalo oficiální církevní zkoumání garabandalských jevů (viz Stanovisko Církve). V této souvislosti odjela Conchita s matkou do Santanderu - hlavního města provincie a sídla diecézního biskupa. Tam před kostelem Matky Útěchy upadla kvečeru 27. července - přesně ve stejnou dobu jako ostatní děvčata v 90 km vzdáleném Garabandalu - do extáze a rozmlouvala s Pannou Marií.
Mezi četnými dalšími zjeveními (někdy i vícekrát denně), zaujímá významné místo událost z 8. 8. popsaná zde na jiném místě (viz P. Luis Andreu).
Na svátek Panny Marie Růžencové 7. října 1961 přicestoval do Garabandalu vážený a vyhledávaný lékař ze Santanderu MUDr. Celestin Ortiz s manželkou. Tento lékař - jako jeden z mnoha lékařů, kteří postupně přijížděli na místo zjevení - co nejpečlivěji zkoumal po delší dobu nastalé podivuhodné jevy a jednoznačně konstatoval, že je nelze vysvětlit přirozeně. (viz Vědecký pohled).
Přiblížil se 18. říjen - den v němž měly dívky podle přání Panny Marie sdělit světu poselství. Podle Conchitina Deníku řekla Panna Maria 4. července dívkám, aby zjevené poselství sdělily 18. října u vchodu do kostela faráři Donu Valentinovi a ten aby je potom zopakoval v půl jedenácté večer u Borovic.
V tento den lilo jako z konve. Odpoledne dokonce vypukla bouře se sněhem. Od Cosia /čti:kosia/, kam bylo možno ještě dojet automobilem, stoupali mnozí poutníci pět strastiplných kilometrů pěšky. Bylo slyšet skupinky hovořící různými jazyky, z nichž samozřejmě převládala španělština.
Cesta z Cosia dnes PP
Do Garabandalu dorazili také někteří členové diecézní komise.Ti autoritativně přikázali Donu Valentinovi, aby vše zjednodušil a urychlil. Proto namísto ke kostelu přesunuli se všichni shromáždění přímo k Borovicím. Mezitím bouře ustala, objevil se měsíc a přítomní rozsvítili velké množství baterek. Děvčata podala Donu Valentinovi kousek papíru, na němž byl jimi podepsaný text poselství. Farář však pokynul dívkám, aby ho přečetly samy. Conchita četla, ale její slabý hlas nebyl slyšet. Proto poselství nakonec přečetli dva z přítomných mužů. Bylo to několik jasných a jednoduchých slov, která nic moc neříkala duším složitým a ješitným, ale oslovila srdce pokorná a upřímná (viz Poselství z 18. října 1961).
Borovice
Po 18. říjnu zjevení pokračovala denně až do 18. listopadu, kdy Panna Maria dívkám sdělila, že ji budou vídat řidčeji a ne vždy všechny společně - každé z nich také již sdělila datum dalšího setkání.
Z následujících zjevení uveďme např. že na den Neposkvrněného početí večer pogratulovala Panna Maria Conchitě k jejímu svátku, dlouho s ní rozmlouvala a oznámila, že ji příště navštíví 27. ledna.
V zimních extázích 1961/1962 chodily dívky - někdy samy, jindy společně - často po vesnici, navštěvovaly nemocné a v největších mrazech se modlily v Cuadru i jinde ve sněhu na kolenou. (Viz Extáze, Pozorovatelé a Nové úkazy.) Na přání Panny Marie se modlily k Božímu Milosrdenství za ubohé hříšníky, za nemocné, ale také za nové, svaté kněze a za ty kněze, kteří chtějí odejít, aby v kněžství vytrvali. Při těchto extázích tedy chodila Panna Maria s děvčaty po Garabandalu.
Pak se zjevení vracela postupně k rytmu před 18. listopadem.
Pozoruhodný průběh měl svátek Zvěstování 25. března, který v roce 1962 připadl na neděli. Conchita, Jacinta a Mari-Loli měly večer v půl desáté zjevení a Panna Maria jim sdělila, že si přeje, aby tentokrát růženec celý zazpívaly - a s nimi všichni přítomní. Početný zpívající zástup šel nejprve na hřbitov a pak zpět do vesnice. Před půlnocí se zpívalo Salve Regina a další nábožné písně. A děvčata říkala: “Panna Maria vypadá velmi spokojeně. ...Usmívá se. … Na všechny se dívá!“
Požehnané bylo také prožití Velikonočních svátků v Garabandalu. Před slavnostní velikonoční vigilií došlo k několika extatickým pochodům čtveřice dívek, které zavěšeny do sebe tanečním krokem proběhly všechny uličky (viz Nové úkazy). Za nimi s baterkami spěchal dav modlících se a zpívajících lidí. Po vigilii v brzkých ranních hodinách největšího svátku v roce se všichni modlili růženec a při třetím desátku oznámila Mari-Loli přítomné markýze Rosarii ze Santa Maria odpověď Panny Marie na její otázku z velkopátečního večera - že její tragicky zemřelý syn je spasen a je každý den se svou matkou. (Panna Maria sdělila odpověď Mari-Loli již v pátek, s tím, že má markýze tuto radostnou zprávu předat až ve slavný den Vzkříšení.) Ve stejných dnech prožil v Garabandalu své vnitřní obrácení lékař Don Josego de la Vega z města Victoria - a následně své dojmy popsal 27. 4. 1962 v deníku „El pensamiento Alavés“.
Kostel sv. Šebestiána v Garabandalu
25. dubna 1962 v pět hodin ráno se dívkám opět po delší době zjevil archanděl Michael a podal jim sv. přijímání, což se pak často opakovalo. Tak lze garabandalské události těchto měsíců charakterizovat jako plynulé přecházení od mariánské k eucharistické úctě a naopak. Nejvýznamnějším pak bylo zázračné svaté přijímání 18. července 1962, kdy přítomní spatřili, jak se na jazyku Conchity objevila Sv. hostie (viz Zázraky se Sv. hostií).
Mezitím, před svátkem Těla a Krve Páně, připadajícím v roce 1962 na čtvrtek 21. června, prožil Garabandal dvě noci označované jako „noci výkřiků“. Bylo to bezprostředně po výročí prvního zjevení. V první z těchto nocí obdržely dívky prostřednictvím archanděla Michaela druhé poselství Panny Marie světu (viz Poselství z 19. června 1962). Právě v souvislosti s obsahem tohoto druhého poselství - tentokrát z úst anděla - a v souvislosti s první předpovědí tzv. varováním (viz Předpověď varování) se vizionářky dozvěděly tak závažné skutečnosti, že na ně reagovaly bolestnými výkřiky. Na otázku, co dívky viděly, odpověděla Mari-Loli: „Ach, to vypadalo hrozně! Byly jsme zděšeny. … Nenacházím slova, abych popsala, co jsme viděly. Viděly jsme například řeky, které se měnily v krev, oheň padající z nebe … a něco ještě horšího, co teď nemůžu prozradit. Poselství, které jsme předaly, hovořilo o tom, že lidé nečekají trest, ale on, i když netušený, přece přijde. ...“
V sobotu 23. června bylo pak děvčatům předáno na dotvrzení předchozího ještě další obdobné poselství světu (viz Poselství z 23. června 1962).
V noci 4. září 1962 prožila Conchita dlouhou extázi – procházela uličkami obce, navštívila hřbitov, zpívala a modlila se. Vrátila se domů ve vytržení a začala mluvit: Ohlašovala poprvé velký zázrak (viz Předpověď velkého zázraku).
V září 1962 se sjížděli účastníci II. vatikánského koncilu do Říma a někteří z těch, kteří projížděli Španělskem, se též zastavili v Garabandalu. Tam se po mnoho týdnů vznášely k nebi modlitby, aby bylo úsilí koncilu korunováno zdarem pro dobro církve i světa.
Bohužel jeden z účastníků koncilu - santanderský biskup Don Eugenio Beitia Aldazabal - před opuštěním svého paláce podepsal 7. října, přímo na svátek Panny Marie růžencové, komisí vypracovanou nótu, diskvalifikující garabandalské události (viz Stanovisko Církve).
Pro jednu ze čtveřice vizionářek - Mari-Cruz - skončila dnem 18. září 1962 zjevení. Ostatním děvčatům se Panna Maria zjevovala nadále až do ledna 1963, kdy došlo k přerušení těchto zjevení.
Conchita, Mari-Cruz a Jacinta před kostelem v r. 1962
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Informační středisko GARABANDAL v České republice, podléhá licenci Creative Commons.