Zjevení v Garabandalu

Zjevení v roce 1965

1. ledna 1965 se Conchitě zjevila Panna Maria a řekla jí, že 18. června, v den čtvrtého výročí 1. zjevení, obdrží další poselství.

Již 17. června, na slavnost Božího Těla, se v Garabandalu shromáždilo více než dva tisíce lidí - kromě Španělů též Francouzi, Němci, Angličané, Italové, Američané a Poláci. Nejvíce bylo Francouzů. Byli tam žurnalisté a kamery španělské a italské televize.

Conchita odešla z domu o půl dvanácté večer a šla směrem k Borovicím, k místu zvanému Cuadro. Tam upadla po půlnoci do extáze, která trvala 16 minut. Zjevil se jí archanděl Michael a dal jí poselství od Panny Marie, které pak bylo dopoledne oznámeno veřejně (viz Poselství z 18. června 1965).

V sobotu 13. listopadu 1965 měla Conchita poslední zjevení. Podrobně to popisuje v dopise. Toto je jeho doslovný překlad:

„Jednoho dne mi Panna Maria v kostele řekla, že ji uvidím v sobotu 13. listopadu u Borovic. Bude to speciální zjevení, při kterém políbí náboženské předměty, abych je pak mohla rozdat. Nemohla jsem se dočkat, až ten den přijde, abych mohla opět uvidět Pannu Marii s dítětem Ježíšem, kteří do mého života zasadili semínko pravého štěstí.
Pršelo, ale mně to nevadilo. Šla jsem k Borovicím a nesla s sebou to množství růženců, které mi dali lidé, abych je rozdala... Když jsem stoupala nahoru, mluvila jsem sama k sobě, litovala jsem své chyby a přála si, abych do nich znovu neupadala, protože mě trápilo, že se objevím před Matkou Boží, aniž bych je odstranila.
Když jsem přišla k Borovicím, začala jsem vytahovat růžence a uslyšela sladký hlas, hlas Panny Marie, který je vždy snadno rozeznat od ostatních, jak mne volá jménem. Odpověděla jsem jí: 'Tady jsem.' V tom okamžiku jsem ji uviděla s Dítětem v náručí. Byla oblečena jako obvykle a usmívala se. Řekla jsem jí: 'Přišla jsem, abych Ti přinesla růžence k políbení.' Řekla mi: 'Vidím je.' Žvýkala jsem žvýkačku, ale když jsem ji uviděla, nežvýkala jsem. Dala jsem si žvýkačku na zub. Musela si toho všimnout, protože řekla: 'Conchito, proč nedáš tu žvýkačku pryč a nepřineseš to jako oběť ke slávě mého Syna?' Zastyděla jsem se, vytáhla žvýkačku a hodila ji na zem. Pak řekla: 'Vzpomínáš, co jsem ti řekla v den tvého svátku - že budeš na zemi hodně trpět? … Teď ti to říkám opět. Důvěřuj nám. Všechno obětuj našim Srdcím pro dobro svých bratří, a tehdy budeš cítit naši blízkost.' Já jsem potom dodala: 'Matko, jsem tak nehodna všech těch milostí, které od vás dostávám, a ještě přicházíte, abyste mi ulehčili ten maličký kříž, který právě nesu' Ona řekla: 'Conchito, nepřicházím jen kvůli tobě, ale kvůli všem svým dětem a toužím je přivést blíže k našim Srdcím.'

Požádala o věci, které jsem nesla: 'Dej mi je, abych je mohla políbit.' Já jsem jí je všechny dala. Také jsem měla křížek a dala jsem jí ho k políbení. Políbila ho a řekla: 'Dej ho Ježíši do rukou.' Já jsem to udělala. On neřekl nic. Řekla jsem: 'Ten kříž si chci vzít s sebou, až půjdu do kláštera.' Ale On neodpověděl. Když všechny věci políbila, řekla: 'Můj Syn udělá skrze toto políbení zázraky. Rozděl je ostatním …' Odpověděla jsem: 'Samozřejmě, že to udělám.'
Potom mě požádala, abych jí řekla všechny prosby za ostatní, které jsem obdržela. Řekla: 'Conchito, vyprávěj mi o mých dětech. Všechny jsou ukryty pod mým pláštěm.' Já jsem namítla: 'Je příliš malý a není tam místo pro nás všechny.' Tomu se usmála.
'Víš, Conchito, proč jsem nepřišla osobně 18. června a nepředala ti poselství adresované světu? (Viz Poselství z 18. června 1965) Protože mě bolelo, když jsem to měla říci sama, ale já to musím říci tobě pro tvoje dobro a když to splníš, pro Boží slávu. - Mám vás moc ráda a přeji si, abyste byli spaseni. Chtěla bych vás všechny shromáždit u Boha Otce, Syna a svatého Ducha. Conchito, neodpovíš na to?' Řekla jsem: 'Kdybych vás mohla stále vidět, pak ano; ale jinak nemohu, protože nejsem hodná …' Odpověděla mi: 'Dělej, co jsi schopna dělat, a my ti pomůžeme, i mým dětem Loli, Jacintě a Mari-Cruz …'
Nezůstala u mne dlouho. Také řekla: 'Toto je naposled, kdy mne tady vidíš, ale já budu se svými dětmi stále.' Pak dodala: 'Conchito, proč nenavštěvuješ častěji mého Syna v Nejsvětější svátosti? Proč dovolíš, aby nad tebou zvítězila lenost a nejdeš navštívit Toho, který na tebe čeká ve dne i v noci?'
Jak jsem již napsala dříve, silně pršelo. Panna Maria a Dítě nebyly mokří. Já jsem déšť nevnímala, dokud jsem je viděla, ale když jsem je neviděla, byla jsem promočená.
Také jsem jí řekla: 'Jak jsem šťastná, když vás vidím. Proč mě nevezmete s sebou ihned?' Ona odpověděla: 'Vzpomeň si, co jsem ti řekla v den tvého svátku: Když chceš přijít k Bohu, musíš mu ukázat, že máš ruce plné dobrých skutků, které jsi udělala pro své bližní a ke slávě Boží. Teď máš ruce prázdné.'
To je všechno. Strávila jsem šťastné chvíle se svou nebeskou Matkou, mou nejlepší přítelkyní a s Dítětem Ježíšem. Už jsem je neviděla, ale cítila jsem jejich blízkost. Zaseli mi do duše pokoj, radost a touhu překonat své nedostatky, abych mohla milovat nade vše Ježíšovo a Mariino Srdce, která nás tak milují …“

Conchita a Mari-Loli u Borovic

Aktualizováno: říjen 2024

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Informační středisko GARABANDAL v České republice, podléhá licenci Creative Commons.